Tajemný hrad v hlubokých lesích nad Berounkou

Libštejn – tajemný hrad v hlubokých lesích nad Berounkou

Jak se k cíli dostat: Pěšky, lodí (a pak pěšky)
Poloha cíle: Zřícenina Libštejn
Doporučené výchozí místo: Lhotka u Radnice, Liblín, Všehrdy
Možnosti občerstvení v cíli: Ne, v Liblíně ano

Charakteristika:
Malebná zřícenina hradu Libštejna se tyčí v příkrých svazích nad Berounkou, zčásti skrytá v dříve široko daleko pustých hvozdech, jež přímo evokují tajemnou atmosféru dávných příběhů a pověstí. A na Libštejně a nedalekém Krašově se kdysi jeden skutečně silný odehrál, dodnes tiché zdi obou hradů vypráví o krutém osudu, který stihl oba hradní pány i jejich nejbližší.

Hrad Libštejn byl sousedním panstvím nedalekého Krašova, shlížejícího na řeku Mži o něco níže po proudu. Na hranici jejich území bylo pole, o něž se oba hradní páni počali přít, a jejich spor došel velké nevraživosti a později i otevřeného nepřátelství. To nakonec vyústilo v útok libštejnského pána proti krašovskému, přitáhli tedy ke Krašovu, dobyli jej a podařilo se jim odvléci ženu i děti zdejšího rytíře. Na Libštejně pak byli uvržení do vězení, jen několika duším se z obleženého Krašova podařilo uniknout, včetně hradniho pána.
Měsíce míjely, krašovský rytíř velmi trpěl a obával se o osud své rodiny. Sbíral vojsko, aby mohl vytáhnout proti jejich vězniteli a osvobodit je. Trvalo to však celé dva roky, než mohli proti Liblínu vytáhnout. Když konečně ten den nastal, nepozorovaně se vojsko krašovských přiblížilo k libštejnskému hradu a podařilo se jim obránce překvapit. Hrad zapálili, ve zmatku vtrhli dovnitř a nastala krutá řež, v níž tekly potoky krve na obou stranách. Krašovští navzdory ztrátám zvítězili, libštejnský pán byl odzbrojen a krašovský se konečně dočkal dne odplaty. S ostřím na krku vedl jeden druhého do sklepení, aby osvobodili krašovskou paní a děti, které jejich manžel a otec po dva roky neviděl. Jaké však bylo zděšení a bolest, když místo nich nalezl v temném vězení jen kosti. Krašovského pána se zmocnil převeliký žal, ruka s dýkou mu klesla z hrdla pána libštejnského. Ten ale využil zaváhání svého přemožitele, zmocnil se meče a na místě jej probodl. Nepodařilo se mu však uniknout, padl poblíž svého soka v lítém boji s jeho družinou. Ta zabila nejen jeho, ale když nebylo co ztratit, i jeho rodinu. Oba znepřátelené pány tak stihl stejný osud, oba zemřeli i se svými rodinami na jednom místě. Na Liblíně řádila toho dne smrt.

Po dlouhých letech, kdy již byl Libštejn dávno pustý, na poli mezi oběma někdejšími panstvími oral mladý muž, Matěj. Byl chudý, celé roky dřel na políčku, aby sotva uživil svou rodinu. Bylo to totéž pole, které před staletími bylo příčinou válek a neštěstí pána krašovského a libštejnského. Pojednou se koně s pluhem zastavili a nechtěli dál, polekaně pohazovali hlavami. Matěj překvapeně zíral na rytíře stojícího vprostřed pole přímo před koňmi. Ten s lomozem přišel k zaraženému oráči a pravil: "Neboj se nic, jsem libštejnský rytíř. Nechci ti ublížit, hledám pomoc, a ty snad bys mohl ulevit trápení mému věčnému. Duše má bloudí již po staletí pro hříchy a neštěstí, jež jsem jiným způsobil, mé kosti dosud nebyly pohřbeny a leží poházeny v rozvalinách hradu mého. Můžeš-li mně pomoci, pomoc, prosím tě." Matěj se stále nemohl vzpamatovat z toho, co vidí a slyší, ale shledal, že bdí, nesní, že vše je skutečnost. Přislíbil tedy rytíři pomoc a ten mu pravil, že již za tři dny, na Veliký pátek, si pro něj přijde a pojedou oba na koních na Libštejn.
Stalo se, jak libštejnský rytíř pravil. Navečer Velkého pátku sešli se oba s koňmi pod hradem a pán pravil: "Zachránit mou duši může jen ten, kdo se nebude bát nebezpečenství, jež cestou ke hradu číhají. Budou na tě útočit všeliké přízraky, ale ty se jich nezalekneš, zpět se neohlédneš, slova nepromluvíš. Jen tak dostaneme se ku hradu, kde pohřbíš mé kosti a duše má dojde konečně klidu, mé hříchy budou smazány." Matěj souhlasil, oba pak vsedli na koně a za šera se rozjeli nahoru ke hradu, kam se každý již po léta bál i jen přiblížit. A bylo tak, jak rytíř pověděl, ze stromů se nořily strašlivé stvůry vztahující ruce po jezdci, ohnivé jazyky jej olizovaly, běsi uháněli podél jeho koně. Matěj nevydržel a strachy vykřikl. V tom hrůzy zmizely, ale oba jezdci se ocitli zpět pod lesem, odkud vyjeli. Rytíř pravil: "Neobstáls, běda mi. Snad tedy příští rok, budeš-li moci, pomůžeš-li mi dojít spásy." V tom zmizel, a Matěj jel celý vylekaný domů.
Rok se s rokem sešel, rytíř se opět objevil před koňmi v brázdě. Bylo tři dny před Velkým pátkem a Matěj se již rozhodl, že tentokrát se zastrašit ničím nenechá. Stejně jako před rokem se oba jezdci za šera vydali ke hradu a opět proti nim vyrazili běsi, strašlivé přízraky sápající se po Matěji i jeho koni. Tentokrát však Matěj zavřel oči a důveřoval svému hnědákovi, že na cestě nepochybí. A nepochybil, oba vyděšení k smrtí, ale uháněli nocí po cestě ve svahu, po níž i vy půjdete, navzdory všem běsům a hrůzám, až pojednou se rozhostilo ticho a – byli na hradě. Matěj i rytíř sesedli s koní, Matěj všecek ještě vystrašený počal sbírat kosti, jež patřily nebohému rytíři i jeho rodině, aby je po staletích křesťansky pohřbil. Jak tak učinil, jak poslední hrst hlíny dopadla na hrob pod hradem, přízrak rytíře se rozplynul jako pára a Matěj omdlel vyčerpáním z přestálých hrůz.
Když se probudil, byl již den. Myslel, že se mu všechno jen zdálo, ale hned zjistil, že ne. Na Libštejn by jistě sám nešel a přímo před ním, místo velkého kamene vypadlého ze zdi, se cosi třpytilo. Matěj viděl, že je to poklad. Poklad libštejnského rytíře, kterého svou odvahou spasil a odčinil jeho zlé skutky. Rytíř se mu pokladem odvděčil, neváhal tedy, poklad pobral a vrátil se domů.
K nuznému políčku ležícímu na hranici panství, které před staletími vzalo tolik nevinných lidských životů, přibyla další pole. Hospodařil na nich Matěj, nyní již bohatý hospodář, v míru a shodě se sousedy.

Zajímavé blízké cíle, se kterými můžete výlet spojit:
Zříceninu hradu Krašov, o němž vám vyprávěla tato pověst, ční v lesnatém svahu nad ústím Brodeslavského potoka do Berounky. Je jedním z nejstarších šlechtických hradů v Čechách, vybudovaný Hroznatovci na počátku 13. století v tehdy málo obvyklém pojetí, s tzv. bergfritem (okrouhlou věží poskytující obráncům poslední útočiště) a malým sálovým palácem. Během 14. a 15. století byl několikrát přestavněn, později ještě renesančně a barokně upraven. Na konci 18. století byl hrad pomocí střelného prachu rozbořen a stavební materiál se pak použil k opravě a rozšíření statku Rohy.
V současné době na hradě probíhají opravy, je ale veřejnosti přístupný. Z jeho ochozů oceníte nádherný výhled na Berounku a okolí.
web: www.sweb.cz/hradkrasov/hrad.html

Radnice, kdysi malé hornické městečko, zažilo doby své největší slávy v průběhu 17. a 18. století. V současnosti v něm můžete obdivovat zejména zámek, postavený kolem roku 1730, a barokní kostel sv. Václava, jejichž autorem je plzeňský architekt Jakub Auguston. Dalším architektonicky zajímavým místem je kaple Panny Marie, zakončující křížovou cestu na vrchu nad městem. Kapli vystavěl Kilián Ignác Dientzenhofer.
V Radnici je i muzeum hornictví a židovská synagoga se hřbitovem. Na některých domech v Radnici si můžete povšimnout pamětních desek slavných osobností, jejichž život byl s městem spojen, např. spisovatele Antonína Jaroslava Puchmajera nebo operní pěvkyně Gabriely Roubalové.

O řece Mži
Úmyslně v příběhu uvádíme staré, původní jméno jméno řeky, již dnes označujeme Berounkou. Toto pojmenování je poměrně novodobé, pocházející až ze 17. století od pánů z Berouna, kteří řeku protékající jejich panstvím jednoduše přejmenovali. Ovšem nešlo o změnu názvu celého toku, Berounkou Mži nazývali jen v okolí svého území podle tehdejšího zvyku, byla zde řekou Berounských (pánů). Ottův slovník naučný uvádí, že se ke konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok, poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem. V 18. století byl zřejmě používán název Berounky i pro střední tok od Plzně, ale i to se v průběhu let měnilo. Za počátek Berounky byl postupně považován soutok Mže a Rakovnického potoka, později se začátek Berounky formálně posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1908 přesto ještě tradičně uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy. V současné době se objevují snahy o znovuzavedení původního jména Mže pro celý tok řeky, jak uvádí Ottův slovník.

Doprava, užitečné informace:
Zřícenina Libštejna je volně přístupná po celý rok. Ke hradu se lze dostat jen pěšky, pro cyklisty není cesta vysoko ve svahu nad řekou právě vhodná ani bezpečná. Liblín leží dosti stranou od vlakových tratí, dostat se do něj je nejlépe vlastním autem nebo na lodi po Berounce – je zde oblíbené vodácké tábořiště a není problém zde lodě vrátit.

Tip:
Příběh vypráví o obou hradech, kromě Libštejna také o nedalekém Krašovu. Jste-li v Liblíně na kole nebo autem, můžete se vypravit i k němu, přes Kozojedy, rozcestí Zimomráz a Rohy po žluté. Pro pěší je lepší modrá značka, ale od Liblína je to po ní ke Krašovu asi 6 km.