Na Vyšehrad bájný i současný

Na Vyšehrad bájný i současný

Jak se k cíli dostat: Pěšky, na kole, MHD
Poloha cíle: Vyšehrad
Doporučené výchozí místo: Pro pěší stanice metra  C "Vyšehrad" nebo tramvajová zastávka Výtoň
Možnosti občerstvení v cíli: Ano, uvnitř pevnosti se nachází několik restaurací

Charakteristika:
Kdo by neznal Pražský Vyšehrad, bájný z úsvitu našich dějin, sídlo kněžny Libuše i prvního přemyslovského knížete. Avšak kdo by neznal Vyšehrad dnešní, může se nyní s knihou v ruce na něj vydat a pokochat se jeho majestátností, krásou, poklidem, rozhledem po Praze, představami o tom, jak tudy kráčela česká historie. Historie tak, jak ji známe ze Starých pověstí českých, ale i ta reálná, místy značně jiná.

Pražský Vyšehrad je jistě jedním z míst naší vlasti, kde se až neuvěřitelně prolíná skutečná historie s bájemi, mýty, pověstmi, záhadami a dalšími předivy, jež však k tomuto jedinečnému místu neodmyslitelně patří. Pevnost zbudovaná vysoko na černé, strmé čedičové skále již sama evokuje výjevy odkudsi z dávné minulosti, uplynulými staletími zastřené. Vyšehrad však, ať již ze kteréhokoliv  pohledu, bezesporu paří k nejpamátnějším místům naší historie.
Díváme-li se pohledem kronikáře 16. století Václava Hájka z Libočan nebo z něj vycházejícího A. Jiráska, pak právě Vyšehrad je místem, kde sídlil bájný kníže Krok se svými dcerami, z vyšehradské skály (a nikoliv z Petřína, jak se nyní jeví být pravděpodobnější) pronesla kněžna Libuše slavnou věštbu Praze „Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat…”, právě na toto místo byl přiveden Přemysl Oráč, od něhož historicky odvozoval svůj původ královský rod Přemyslovců. I sem silný Bivoj přinesl strašlivého kance a odsud Šemík s Horymírem v sedle odvážným skokem překonal vyšehradské hradby, přeplaval Vltavu a uháněl kamsi k Neumětelům.
Historie Vyšehradu, jak ji známe především ze zmíněných Starých pověstí českých, je však skutečně bájná. Před čtyřmi staletími bylo snazší spojovat fakta s fantazií, tvořit krásné a hrdinné příběhy, které v pozdějších dobách rádi převzali naši obrozenci, aby jimi dokreslili slavnou českou historii. Z velké části však skutečně vybájenou. Skutečná fakta o Vyšehradu, podložená archeologickými vykopávkami a ověřenými prameny, jasně hovoří o tom, že před 10. stoletím nebylo na Vyšehradě zjištěno ani slovanské hradiště, ani chrámy a už vůbec ne křesťanské bohoslužby. Místo osídleno bylo již velmi dávno, zřejmě již kolem r. 3000 př.n.l., ale sporadicky, pohanským obyvatelstvem v podstatě neznámého původu. Teprve první český král Vratislav II. (1061-1092) dal na Vyšehradě zbudovat opevnění, a to z čistě politických důvodů, v souvislosti s tzv. bojem o investituru, ve snaze zbudovat vedle Pražského hradu nové panovnické sídlo nezávislé na církevní moci.
Na Vyšehradě se tedy rodila česká historie, ale zcela jinak, než líčí Alois Jirásek. A z úcty ke skutečným dějinným událostem a národnímu významu se Vyšehrad dočkal svého druhého významného období od Karla IV. (1346 – 1378). Ten nechal jako výraz významu Vyšehradu vytvořit novou korunovační ceremonii, která ukládala budoucímu panovníkovi povinnost v předvečer korunovace vykonat pouť právě na Vyšehrad. Sám tuto pouť vykonal poprvé 1. 9. roku 1347, v té době nechal také zbudovat nový královský palác, opevnění, i přestavět kapitulní chrám sv. Petra a Pavla. V průběhů následujících staletí, zejména husitských válek, však byla většina těchto staveb zničena. Do dnešních dnů se relativně dochovala jen brána Špička, jež byla původní součástí středověkého opevnění, také část obvodového zdiva strážné bašty zvané Libušina lázeň. Zde si můžeme dovolit malé odbočení ze strohých fakt k hezké pověsti, jež však bájnou a idealizovanou kněžnu líčí poněkud - řekněme  - z jiného pohledu. Podle pověsti se totiž právě zde Libuše koupávala se svými milenci, které poté shazovala skalní proláklinou do řeky Vltavy.
Abychom se však vrátili ke skutečnému Vyšehradu, povězme si něco o jeho současné podobě. Není středověká, jak sami jistě poznáte. Pochází z většiny až ze 17. a 18. století, kdy se paradoxně v Českých zemích nejedno město opět opevňovalo po krutých zkušenostech z třicetileté války a švédských nájezdů. A Praha mezi těmito pevnostmi pochopitelně zaujímala klíčové místo, stal se tak brzy nejlépe opevněným místem města, a na stavbě velkolepé pevnosti se podíleli velcí architekti, jakými byli Filippo Galduzzi, Carlo Lurago nebo Santon Bossi.
Vyšehrad je tedy, navzdory rozporuplnosti skutečných historických fakt a bájí, skutečně místem, kudy procházela česká historie. Ať již za Vratislava II., Karla IV., nebo Marie Terezie za Prusko-rakouské války, kdy sehrál významou roli v jejím průběhu. A národní obrození také skutečně vzkřísilo český národ, byť mnohdy s pomocí historie upravované a vhodně dokreslené. Právě v 19. století také vznikla myšlenka zřídit na Vyšehradě národní pohřebiště v místě farního hřbitova. Výstavba Pantheonu trvala mnoho let, ale dnes je jedinečnou galerií hřbitovní plastiky a projevem uměleckého vývoje české kultury založení Slavína až do dnešních dnů. Místo posledního odpočinku zde nalezlo téměř 600 osobností kultury a vzdělanosti, právě zde, na Vyšehradě. Je tedy skutečně místem nebývalého významu a síly.

Zajímavé blízké cíle, se kterými můžete výlet spojit:
Děvín, který také jistě znáte z Jiráskových Pověstí jako sídlo obávané Šárčiny družiny, se nachází  vzdušnou čarou jen něco přes 2 km jihojihovýchodním směrem. Patrně nejromantičtější cestu k němu nabízí říční přívoz, malá loďka fungující v rámci PID, odjíždějící z kotviště Výtoň. Vystupte na Lihovaru a dál již půjdete pěšky. Další variantou je vlaková zastávka Žvahov nebo autobusová linka 231 z Knížecí na zastávku Dívčí hrady.
Nečekejte zde příliš mnoho fyzických pozůstatků, avšak bájné i skutečné hradiště Děvín se tu zřejmě skutečně rozkládalo. Na jeho místě pak 14. stol. vznikl hrad, jehož zbytky byly patrné ještě v romantiku vyhledávajícím 19. století. Děvín má své neopakovatelné kouzlo, možná také díky svému výhledu na protější břeh Vltavy, například Vyšehrad. A od Děvína můžete také dále pěšky pokračovat do velmi působivého, až tajemného Prokopského údolí, neboť jeho přírodní rezervace s přírodním parkem sahá právě až k Děvínu a v jeho severní části se nachází přírodní památka Ctirad.
 
O Václavu Hájkovi z Libočan a jeho Kronice České
V. Hájek z Libočan, autor již zmiňované Kroniky české, se narodil patrně koncem 15. století poblíž Žatce. Jeho životní dráha byla tak pestrá, jako kronika, jíž se proslavil. Původně utrakvista, pak katolický kněz, proslavil se nejprve svými (pestrými) kázáními  v tomášském klášteře na Malé Straně v Praze. Jeho výřečnost mu přinesla nejprve přízeň katolické šlechty, ale později postupné ztráty všech výsad pro neplnění povinností, prospěchářství a pletichy. Svět Václava Hájka byl patrně poněkud jiný, než pro většinu lidí jeho doby. Zálibu tedy nalezl v sepisování obsažného díla majícího za cíl podrobně popsat dějiny českého národa od úsvitu věků, což nakonec v 1541 skutečně provedl. Hájek shromáždil skutečně obdivuhodné množství pramenů sestávající z českých i cizojazyčných kronik, výpisů z listin a zemských desek, legend i záznamů lidových tradic a pověstí. Typicky však, tam, kde materiály chyběly, neváhal dotvářet obraz až do neuvěřitelných podrobností čistě podle vlastní fantazie.
Tato - řekli bychom - básnivost Hájkovy kroniky neušla jak jeho současníkům, tak generaci následující. Avšak přesto mnozí, jako např. Daniel Adam z Veleslavína, Hájka za to, že "některé básnivé a neužitečné rozprávky do své kroniky přimísil", omlouvali, protože prý po vzoru básníků "i on chtěl čtenáře o věcech pominulých vyučiti a spraviti a časem i rozsmíšiti, aby sobě nestýskal". Pro jedinečné vypravěčské umění autora i pro obšírný a ucelený výklad národních dějin se Hájkova kronika stala na dlouhou dobu jednou z nejčtenějších a nejoblíbenějších knih. A zejména v době národního obrození a těsně před ním, kdy podle národních buditelů "pomáhal její obraz dřívější moci a slávy českého státu udržovat v lidu národní cítění a lásku k českému jazyku a rodné zemi."
Hájkova kronika byla přesto až překvapivě dlouho a často brána jako seriózní pramen, o nějž se opíral např. i historik B. Balbín. Teprve pod kritickým pohledem G. Dobnera byla odhalena jako falsum a její autor od té doby odsuzován jako šarlatán. Přesto byla Hájkova kronika i nadále vydávána a čtena a stala se i bohatým zdrojem inspirace pro mnohá literární a výtvarná díla novodobé české kultury.

Doprava, užitečné informace:
K Vyšehradu se nejlépe dostanete pražskou MHD (Pražská Integrovaná Doprava, PID). Nejlépe je dojet do stanice metra  C "Vyšehrad" a dojít ulicí Na Bučance k Táborské bráně, nebo využít tramvajovou zastávku Albertov (tram 7, 8, 24) a Přemyslovou ulicí dojít k Cihelné bráně, případně Výtoň (tram 3, 7, 17) a vyjít Vratislavovou ulicí tamtéž.

Národní kulturní památka Vyšehrad
V Pevnosti 159/5b
Tel. 241 410 348, 241 410 247
e-mail: info@praha-vysehrad.cz
web: www.praha-vysehrad.cz

Tip:
Máte-li rádi spíše mystiku než běžná historická podání nebo pověsti, prohlédněte si Čertovy kameny stojící jen asi 50 m východně od baziliky Petra a Pavla. Esoterikové je líčí jako silné energetické místo, katoličtí věřící jako kameny, které původně čert prohodil střechou blízkého chrámu po prohrané sázce z papežem, a geologové, ze kterého lomu, jak a hlavně proč se zde ocitly.

14,5 km
Snadná

Body zájmu