Na Příběnice za hradním pokladem i jeptiškami

Na Příběnice za hradním pokladem i jeptiškami chodícími po hladině Lužnice

Jak se k cíli dostat: Pěšky, na kole, vlakem (a dále pěšky), autem (a dále pěšky), po řece na lodi
Poloha cíle: Hrad Příběnice
Doporučené výchozí místo: Pro pěší i cyklisty Tábor nebo Bechyně
Možnosti občerstvení v cíli: Podle situace, případně v penzionu Příběnice v podhradí

Charakteristika:
Příběnice i na druhém břehu skryté Příběničky jsou jako vystřižené z ukázek zřícenin tyčících se nad řekou uprostřed hustých hvozdů. Výlet nás zavede na zříceninu Příběnic, na druhý břeh se nelze snadno dostat, a ideální je hrad navštívit v rámci naplánované trasy buď pěší, nebo na kole.

Příběnický hrad, dnes zříceninu na levém břehu meandru Lužnice asi 8 km od jihozápadně Tábora, pravděpodobně založil jistý Vítek z Prčic, zvaný později z Příběnic. Sídlo mu patřilo až do jeho smrti, tedy do roku 1259, hrad tedy pochází z počátku 13. věku.
Dnes v Příběnicích naleznete jen malý zlomek celého komplexu, jež zde stával. Představte si tam, kde záhyb řeky svírá poloostrov, četné hospodářské objekty, nad nimiž se tyčila čtyřboká hranolová věž. Těsně za nimi byl již ostroh s prvním hlubokým příkopem a padacím mostem, dále mohutným valem, a za ním ještě druhým příkopem hluboko ve skále. Vstupní hradní bránu střežila ještě zvláštní osmiboká věž oddělená od hradního paláce, jenž tvořily dvě části zpevněné pěti opěrnými pilíři. Existovalo zde tedy celé malé městečko, parkánem (prostorem mezi dvěma hradbami) i latránem (hospodářská část podhradí přináležející ke hradu), zde krátkou uličkou s domky po obou stranách, a dokonce špitálem, jak naznačují písemné prameny.
O historii hradu toho mnoho nevíme, kroniky zmiňují jen jména jeho pánů a dílčí nebo majetkové události. Zůstává tedy záhadou, byť faktem, že Příběnice jsou považovány za místo, kde "se zde zjevuje tolik strašidel, že se ani na prstech obou rukou nedají spočítat." Z kupní smlouvy hraběte Norberta Šternberka, který r. 1667 prodával své panství na Želči knížeti Ferdinandu Lobkovicovi, víme o Příběnicích jako o „celém pustém městě dříve zvaném Příběnice“. Hrad byl tedy již nějakou dobu pustý a nabízejí se tedy dvě možnosti: na teskně vyhlížejících zříceninách čnících nad řekou je velmi snadné představit si nějaký přízrak, bílou paní nebo ducha, během čtyř staletí až do naší doby byl dostatek prostoru pro vznik mnoha legend. Druhou možností přirozeně je, že Příběnice jsou skutečně podivuhodným místem, a zvláštní úkazy se zde objevovaly již za dob existence hradu i městečka, proto byly zdejšími lidmi rozvíjeny a dochovaly se až k nám.

O příběnickém hradu se tedy dochovala pověstí a tajemství celá řada. Povíme si jen některé z nich, všechny by obsáhly daleko více místa, než jim můžeme věnovat. První z nich je - jak jinak - o pokladu, ukrytém pod hradem.
Příběnický poklad ale není ledajaký. Je nejen skryt, ale také velmi dobře střežen; podle některých zpráv hlavě jej chrání dva muži v černých šatech a velkých kloboucích, s černým psem. Prý se jednou dva pocestní vydali na hrad s lopatami poklad  hledat, ale černí muži se psem je vyděsili tak, že se hned dali na útěk, ale ne nadlouho. Utéci se jim sice podařilo, ale jeden z nich z toho zešílel a brzy zemřel, druhý prý do své smrti neřekl, co v lese viděli. Jiní však praví, že ač je poklad hlídán, o Květné neděli se prý na Příběnicicíh zjevuje černá ovce, jež lidem ukazuje cestu k pokladu, snad někde ve stráni. Bude ale lépe poklad nechat, kde je, neboť tatáž pověst praví, že bude-li poklad člověkem nalezen, hradu se zle povede. Možná se tak již stalo, a proto jsou Příběnice zříceninou. Prý však, když poklad vykopne ze země černá kráva, sláva hradu se navrátí.

Příběnice jsou však známy především svou pověstí o třinácti jeptiškách. Příběh má historické souvislosti s dobytím hradu husity snad na podzim roku 1420, kdy jej vlastnil Oldřich z Rožmberka, původně také kališník, který však přešel ke katolíkům a podle legendy věznil a mučil na příběnickém hradě husitské kněze. Mezi nimi i Václava Korandu, jednoho z předních Táboritů, kterému se však podařilo uniknout ze žaláře a přivolat pomoc husitských vojsk. Ta skutečně přišla, Příběnice i protilehlé Příběničky byly zakrátko dobyty. Prý zde však žilo v ústranní i třináct jeptišek, které vida, že Táboři hrad dobyli a nemají s nikým slitování pro kruté zacházení s kališnickými kněžími, jejich bratry, rozhodly se k zoufalému činu. Aby unikly mučení, které by je patrně čekalo odvetou za násilá páchaná na druhé straně, vrhly se společně raději z hradu do vzedmuté a chladné Lužnice. Všechny v ní našly svou smrt, a protože to byla smrt násilná a tragická, od toho času jejich nešťastné duše nenacházejí pokoje bloudí proto pod hradem.  Děje se tak prý jen jediný den v roce, průvod bíle oděných jeptišek pomalu sestupuje za hlasitého nářku po skále až k řece, vstupují do ní, ale neponoří se, chodí po hladině suchou nohou. Zpívají teskné duchovní písně a nesmí být vyrušeny. Kdo je vyruší, pomátne se na rozumu a jeptišky zmizí.

Zajímavé blízké cíle, se kterými můžete výlet spojit:
Pojedete-li přes Stádlec, povšimněte si zdejšího unikátního řetězového mostu přes Lužnici. Je posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem u nás, avšak není ve Stádleci původním. V letech 1848–1960 překlenoval Vltavu u Podolska, byl prohlášen národní technickou památkou a převezen na méně exponované místo, do Stádlece, aby mohl dále sloužit svému účelu.

Bechyně je nevelké, ale malebné městečko na Lužnici, známé je především svým unikátním mostem zvaným podle svého tvaru Duha. Bechyně se však pyšní také zachovalým renesančním zámkem nebo františkánským klášterem a naleznete zde také Alšovu jihočeskou galerii.

Pověsti o pokladech hlídaných psem
Pověsti o pokladech ukrytých na hradech jsou velmi časté. Pochopitelně k tomu směřuje fakt, že na sídlech byl skutečně schraňován majetek, mnohdy značný, a mnohdy také velmi vynalézavým způsobem ukrytý. Během přepadení hradu se leckdy přihodilo, že majitel sídla nestihl své peníze a cennosti zachránit, pokud vůbec stihl zachránit sebe. Poklad tak zůstal ukryt, někdy kratší, někdy delší dobu. Hezkým příkladem může být až v 80. letech 20. století na bečovském hradě nalezený relikviář svatého Maura (viz strana ???). V dobách, kdy již byly hrady pusté, bezpočet dobrodruhů se pokoušelo poklady nalézt. O těch úspěšných mnoho nevíme, obvykle zůstali skryti. Ti neúspěšní však hovoří o tajuplných skrýších, kam se nelze dostat, ať již pro důmyslné skrytí, nebo něco strašidelného, co poklad brání. A často oním hlídačem, podle tradice, bývají černí (pekelní) psi, někdy dokonce kočky nebo kohouti. A podobně je tomu na celém světě, vždy se doslýcháme o černých psech, jejichž oči svítí pronikavě rudou září. "Právě oči jsou tím prvním, co lze ve tmě spatřit... Někteří svědci uvádějí, že ačkoliv je zvíře tak temně černé, ve tmě lze kolem něj rozeznat něco jako kouli nazelenalého svitu. Také z tlamy někdy pekelným psům místo jazyka šlehá plamen," popisuje spisovatel Otomar Dvořák (*1951) v knize Neuvěřitelné jevy a podivuhodné bytosti. Těžko říci, proč právě psi poklady hlídají, ale v našem světě hlídají také a již v řeckých bájích Kerberos hlídal vstup do světa, kam živí neměli vejít.

Doprava, užitečné informace:
Nejbližší vlakovou stanicí jsou Malšice, odkud zbývá ke hradu okolo 5 km pěší cesty.
Příběnická zřícenina je volně přístupná, lze ji navštívit kdykoliv. Pojedete-li na kole, doporučujeme přijet buď po modré TZ od Malšic, nebo na horských kolech lze alternativně jet i po žluté přes Dražičky. Červená značka vedoucí podél Lužnice není pro kola sjízdná.

Tip:
Pokud výlet pojmete jako pěší, můžete jej snadno spojit třeba s cestou z Tábora ke Klokotskému klášter, jíž se věnujeme na str. ???.

32 km
Obtížná

Body zájmu