Kostel svatého Petra a Pavla, Žlutice

Kostel sv. Petra a Pavla, Žlutice
Největší a nejcennější žlutická stavební památka, gotická trojlodní bazilika sv. Petra a Pavla, se začala na místě původního románského kostela stavět v polovině 14. století.
Po dokončení sloužila žlutickým katolíkům jako svatostánek až do začátku husitských válek. Poprvé se husité Žlutic zmocnili v roce 1421 a nutno poznamenat, že tehdejší katoličtí duchovní neměli v té době lehký život. Hned na jaře příštího roku přitáhli před Žlutice přívrženci táboritů – Pražané. Město bez potíží den dobyli, koho mohli toho, včetně čtyř oltářníků, pobili, domy uvnitř i mimo hradby nejprve vyplenili a potom zapálili. Traduje se, že když ze Žlutic odtáhli směrem na Středokluky, vypukly mezi nimi kvůli žlutickému lupu neshody. Vzájemně se prý napadli, nikdo nikoho nešetřil a tak hned celých 7 desítek kališníků při bratrovražedné šarvátce odevzdalo svoji duši Pánu. 

V letech 1428 až 1430 ovládal široširý kraj husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic a v těch dobách kostel sloužil husitským bohoslužbám.

S pozdější historií kostela neodmyslitelně souvisí vznik církevního zpěvníku, tzv. Žlutického kancionálu. Při kostele existující sbor na podporu církevního zpěvu si jej nechal vyrobit v pražské umělecké dílně Jana Táborského. Byl to finančně velmi náročný počin a tak se na částku převyšující 383 kop zlatých muselo složit panství Žlutice, obec, cechy i jednotliví žlutičtí měšťané. V té době v kostele kázali luteránští kněží. Ty v rámci rekatolizace Českých zemí po bitvě na Bílé hoře nahradili katoličtí duchovní z řad tepelských premonstrátů. Jelikož nenarazili na větší odpor zdejších věřících, velmi rychle se jim podařilo obrátit zdejší obyvatelstvo na katolickou víru.

V následujících hrůzostrašných letech 30 leté války zažíval kostel a jeho správci další těžké chvíle. Celý kraj pustošily procházející vojenské oddíly tu císařských, jindy zase švédských vojsk. Je zaznamenán případ, kdy byl jeden z místních farářů odvlečen Sasy jako rukojmí a musel se ze zajetí draze vykoupit. Jiný žlutický farář byl dokonce vyslýchán na skřipci, aby drancujícím Švédům prozradil, kde církevní otcové ukryli vzácné kostelní cennosti - stříbrný pozlacený kalich s pozlaceným křížem vykládaným drahými kameny a monstranci. Jindy se zase během větrné bouře zřítila jedna z kostelních věží. Prorazila střechu a klenbu presbytáře, přičemž zničila i hlavní oltář. Aby toho nebylo dost, město muselo platit vysoké výpalné, aby bylo uchráněno před vypálením.

Po skončení této děsivé války, během níž nejistota, strach, celkový rozvrat, a zrůdná brutalita poznamenaly každodenní život prostých obyvatel, nastaly poněkud klidnější časy. V archivních záznamech souvisejících s kostelem bychom z té doby našli například zmínku o tom, že dekretem Ferdinanda Hroznaty Kokořovce z roku 1686 byl nejmenovanému žlutickému měšťanovi udělen trest za spáchání cizoložství se svou služebnou, a to 10 kop míšeňských grošů. Přitom bylo přikázáno složit celou jednu polovinu této sumy pro farní kostel sv. Petra a Pavla. V roce 1698 zase někdo obvinil stávajícího primátora, že zpronevěřil kostelní peníze. Primátor byl odsouzen k odprošení, jednotýdennímu vězení a finanční pokutě 10 kop grošů. A věřte, že to nebyla žádná malá částka, neboť jste si za ni tehdy mohli pořídit i 10 párů pořádných selských bot.

Po několika požárech města došlo v roce 1780 k barokním úpravám kostela. Byla provedena rozsáhlá úprava střech, dostavěna byla také zvonová věž zakončená střechou se štíhlou lucernou a cibulovou bání. Už několik let předtím byly v kostele úterským varhanářem Franzem Prokopem Nollim postaveny pozdně barokní varhany. Dovolte nám v té souvislosti malou odbočku. Zdalipak víte, že tento vpravdě božský nástroj původně sloužil výhradně při světských slavnostech a zábavách? Církevní hodnostáři je totiž, jakožto „příliš neduchovní“ a „nesnesitelně hlučné“, zpočátku odmítali. Navíc měli za to, že varhany zněly i při gladiátorských zápasech a za jejich zvuku tak umírali první křesťané ve lvích arénách. Do kostelů prostě nesměly.
Nakonec však církev musela ustoupit přání věřících, pro něž byl varhanní zvuk vhodnou zvukovou kulisou při meditaci či rozjímání. Zmínky o prvních chrámových varhanách tak pochází již z 6. století našeho letopočtu.
Není jasné, zda se v Čechách objevily varhany již v době románské. Nejstarší jistá zpráva se vztahuje k pražskému chrámu sv. Víta, kam byl v roce 1256 pořízen nástroj za 26 hřiven stříbra.
Gotické varhany učinily oproti svým antickým předchůdcům krok zpět. Byla to robustní monstra, jejichž soubor píšťal byl ovládán několika málo klávesami zprvu značné velikosti, s malým rozsahem klaviatury, hřmotného, netvárného zvuku bez možnosti jeho silové či barevné diferenciace. Hrálo se na ně pěstmi i lokty, jeden hráč byl většinou technicky schopen hrát pouze jednohlasně, proto hrálo někdy i více varhaníků současně. Teprve pozdní gotika 15. století přinesla technická zdokonalení varhan, plně rozvinutá v období renesance.

Ale teď se ještě jednou vraťme od varhan k samotnému kostelu. Kromě nich stojí v jeho interiéru za zmínku také fragmenty gotických maleb z roku 1435, renesanční figurální náhrobníky, hrobka Kokořovců, renesanční kamenná křtitelnice z roku 1603 a krásné  chórové lavice s renesančními malbami. Nesmíme zapomenout na hodnotný barokní hlavní oltář a ve vítězném oblouku na příčném trámu v Čechách poměrně vzácně zachovanou skupinu Kalvárie.

Podle mínění mnohých jsou však tou největší chloubou kostela jeho zvony, které údajně patřily k nejkrásnějším mezi Chebem a Prahou. Ten největší, pětitunový zvon sv. Petra a Pavla z roku 1534, ulil zvonařský mistr Matyáš z Nového Města Pražského. Druhý, dvoutunový zvon sv. Šimona pochází z dílny zvonařského mistra Gregora Albrechta z Ostrova, kde byl ulit v roce 1570. A ten třetí, zvon sv. Judy Tadeáše z roku 1534, nazývaný také „Polední zvon“, je dílem mistra kováře Andrease ze Žlutic. Na jedné straně jeho pláště je vyobrazen sv. Petr s klíči a na protilehlé straně pak sv. Jan Evangelista s číší vína.

Asi vás nijak nepřekvapí konstatování, že po 2. světové válce neudržovaný kostel postupně chátral. Dokonce natolik, že došlo k závažnému narušení jeho statiky. Jak zabránit zřícení kostela byl potom velký technický oříšek. Nakonec musela být celá stavba podchycena železobetonovými mikropiloty, sahajícími až na rostlé skalní podloží, do hloubky 10,5 metru. Základovým zdivem kostela bylo navrtáno přes 700 metrů těchto speciálních jehlic, na kterých dnes spočívá váha části kostela.

http://www.zlutice.cz/obcan/