Muzeum a podzemí, Žlutice

Muzeum a podzemí, Žlutice
Budově, v níž dnes sídlí žlutické muzeum, se kdysi říkalo Panský nebo také Velký dům. To proto, že byl po celá dlouhá staletí v majetku těch nejbohatších občanů města.

Dnešní barokní podobu získal po mnoha přestavbách. K muzejním účelům začal sloužit v roce 1901, kdy byly v jeho dvou místnostech umístěny první sbírkové předměty většinou darované místními občany - truhlice, kroje nebo obrazy. Dnešní stálá muzejní expozice je věnována dějinám Žlutic, památkám v jejich okolí a zejména renesančnímu Žlutickému kancionálu. K vidění je tady také model bitvy z roku 1421, kterou na vrchu Vladař svedl slepý Jan Žižka z Trocnova s vojskem plzeňského katolického landfrýdu. V podzemí najdete lapidárium se sochařskými artefakty z různých koutů Žluticka.

V přízemí muzea můžete nahlédnout do městské šatlavy, v níž na svůj osud čekali lapení provinilci. A to nejen v dobách husitských, ale dokonce i v letech mnohem pozdějších, od roku 1850 až do roku 1950. Mnohé návštěvníky jistě upoutá i expozice věnovaná právu útrpnému. Ničema, pokud se k činu sám nepřiznal, mohl být, a často také byl, podroben tortuře. A to i přesto, že, jak tehdy mnozí tvrdili: „ … právo útrpné jest zajisté věc nejistá a nebezpečná, kterážto pravdu častokráte zklamává… Lépe jest, aby vinného zasloužení bez pomsty zůstalo, nežli aby nevinný nespravedlivě odsouzen býti měl.“
Samotné mučení mělo několik přesně předepsaných stupňů. Od tzv. šněrování, kdy se vyslýchanému pevné provazy zarývaly hluboko do svalstva rukou, přes palečnice a španělské boty až k „tažení za sucha“. Nejvyšším stupněm mučení byl výslech „na žebříku strženém“. Svazkem osmi svíček při něm kat pálil boky vyslýchaného a vzniklé puchýře mu rozdíral dřevěnou třískou.

Měli byste vědět, že až do roku 1830 mělo město Žlutice trestní a hrdelní pravomoc. Leckterý lump tady mohl ukončit svojí pozemskou pouť tím, že byl zkrácen o hlavu nebo pověšen na zdejší šibenici. Popravy prováděli kati v tzv. „Stínacím příkopu“ a později na Šibeničním vrchu při cestě na Chyše.

Na závěr ještě dodejme, že žlutické podzemí s místy až třípodlažními sklepy je kromobyčejně rozsáhlé. S trochou nadsázky by se dalo říci, že město je doslova poddolované. V nedávné minulosti nebylo výjimkou, že z ničeho nic zmizel pod zemí dům, kus silnice nebo celá benzínová pumpa. Účel žlutických sklepů není dodnes zcela objasněn, ale dá se předpokládat, že byl stejný jako v jiných českých nebo moravských městech. Sklepy prostě sloužily k ukládání zásob potravin nebo jako úkryt před nepřáteli či požáry.
K žlutickému podzemí se také vztahuje několik pověstí. Jedna z nich vypráví o nevěrné kovářce, která si ve sklepě dávala milostná dostaveníčka se smyslným rohatým čertem. Další zmiňuje ukrytý poklad s 12 zlatými apoštoly, který dosud nebyl objeven. A protože je dodnes velká část žlutického podzemí nepřístupná, kdo ví, na odvážné průzkumníky tady nejspíš čeká nejedno překvapení ….

Žlutický kancionál
Žlutický kancionál, česky psaný zpěvník kostelních písní určený pro žlutické literátské bratrstvo, tj. společnost, jejíž hlavním úkolem bylo pěstovat kostelní zpěv, pochází z roku 1558. Byl pořízen za finanční částku, kterou poskytli příslušníci žlutických cechů, měšťané a panstvo. A nebyly to jen tak nějaké drobné. Jen si představte, že za stejnou částku byste si v té době mohli pořídit výstavný dům!
 
Vzácná, na pergamenu psaná kniha s notami a mnoha iluminacemi, vznikla v písařské dílně Jana Táborského z Klokotské Hory, pražského humanisty a učence, který se specializoval právě na podobná díla.
Tentýž Jan Táborský byl od roku 1551 správcem Staroměstského orloje. A staral se o něm skutečně svědomitě. Nejenže byl schopen toto náramně složité zařízení opravit a udržovat jej v chodu, byl rovněž s to, jej neustále vylepšovat.

Bohatou malířskou výzdobou žlutického kancionálu Táborský pověřil vynikajícího malíře a nejvyhledávanějšího pražského iluminátora své doby, věhlasného Fabiána Puléře. Jeden ze znalců Puléřovy iluminace popisuje slovy: „ …… skladba obrazu jest výborná, zvláště podivuhodna jest dálnotvárnost vzduchová, v rozmanitých odstínech oblak, záře a oblohy se jevící, a s výborně sestavenými četnými postavami v ladný celek splývající.“

Výroba 40 kg vážící knihy trvala celých 8 let. 494 pergamenových listů je svázáno v prkenných, koží potažených deskách, zdobených mosazným kováním. Listy knihy o rozměrech 63 x 40 cm jsou dostatečně velké na to, aby všichni kolem zpěvníku shromáždění pěvci dobře viděli na noty.

Žlutický kancionál je vlastně takovou labutí písní rukopisných knih, protože Gutenbergova bible byla vytištěna o celých 100 let dříve a knihtisk tou dobou už získával vrch.

V minulosti musely Žlutice hned několikrát bojovat proti odvezení vzácného kancionálu z města. Dramatická byla situace zejména v roce 1919, kdy měla být vzácná památka převezena do plzeňského muzea. Purkmistr s radními tehdy odmítli kancionál vydat a ten se krátce nato jedné noci z radnice prostě ztratil. Z Plzně do Žlutic ihned vyrazilo celé pátrací komando složené z policejního ředitele, pěti detektivů, několika úředníků a dvaceti vojáků. Ti obsadili výjezdy ze Žlutic, kontrolovali všechny povozy a nevynechali ani chodce. Ostrým výslechům byli podrobeni němečtí členové zastupitelstva, zaměstnanci radnice i mnozí měšťané. Přes všechno úsilí se kancionál nenašel, ale výsměšné chování žlutického obyvatelstva možnost jeho úmyslného skrývání jen potvrzovalo. Když byl purkmistr a někteří úředníci vzati do vyšetřovací vazby, bylo to už trochu příliš i na odbojné žlutické obyvatelstvo.  Jedné noci se potom vzácný kancionál našel - jen tak pohozený na cestě k nádraží. Vzácná památka byla okamžitě odvezena do Prahy, ale po bouřlivých protestech žlutických občanů a karlovarských politiků se zanedlouho vrátila zpět do Žlutic.

Další, ještě větší drama, se kolem kancionálu strhlo po Mnichovské dohodě v roce 1938, kdy byly Sudety připojeny k Německu. Tehdejší správce muzea Václav Karásek se rozhodl, že česky psaný kancionál za žádnou cenu nesmí Němcům padnout do rukou. Jen pár hodin před příjezdem německých vojsk vypáčil dveře do muzea a knihu odnesl. Potom nasedl na svůj bicykl a s těžkou knihou se vydal na českou policii do Manětína. Odtud byl kancionál převezen nejprve do Plzně a později uschován v Praze.
Němci zuřili. Zmizení kancionálu považovali za neslýchanou loupež německého majetku a vážné porušení Mnichovské dohody. O případ se začaly zajímat i nacistické špičky, včetně samotného Adolfa Hitlera, a dokonce byla kvůli této krádeži svolána mezinárodní komise. Až na příkaz samotného německého státního ministra pro Čechy a Moravu, Karla Hermanna Franka, nalezený kancionál cestoval zpátky z Prahy do Žlutic. Na rozdíl od statečného muzejníka Karáska, který skončil ve věznici na Pankráci a pak v koncentračním táboře.
Vzácný kancionál ale nakonec v Praze přece jen skončil. V roce 1978 jej totiž tehdejší komunistické vedení žlutické radnice věnovalo Památníku národního písemnictví. Ale věřte, že i jeho velmi zdařilá kopie vystavená ve zdejším muzeu rozhodně stojí za to …..

http://www.zlutice.cz/obcan/